Na co se díváte
Na lavici je jeden objektiv 50 mm, rozložený podél kolejnice, takže jsou vidět jeho skleněné skupiny a mosazný šroubovicový závit místo toho, aby byly ukryté v tubusu: zadní skupina u bajonetu, clona mezi skupinami, přední skupina jedoucí na závitu. Přetáhněte zaostřovací kroužek (nebo otočte voličem na konzole) a závit přední skupinu zašroubuje dovnitř nebo vyšroubuje ven. Zvolte f/2, f/5.6 nebo f/16 a clona otevře nebo zavře kužel světla, který jí prochází. Přepněte objektiv na Složený, nebo stiskněte X, a části se zasunou zpátky do jednoho tubusu.
Před objektivem stojí tabule mřížkového skla v přesné vzdálenosti zaostření a prořezává malé dioráma: borovici ve 37 cm, chatu v 55 cm a horský štít v 95 cm, tři zastavení, na která skáčou tlačítka Popředí, Střed a Pozadí. Za objektivem, na druhém konci kolejnice, dopadají paprsky na vlastní matnici snímače. Obraz na ní je převrácený, stejně jako ho skutečný objektiv vždy promítá, než ho zrcadlo nebo obrazovka obrátí za vás zpět.
Přepínač Scéna nahoře mezi ovládacími prvky míří stejný objektiv na další dva motivy, každý s vlastní lekcí: portrét psa, kde je ostrá zóna hluboká asi centimetr, a přístav za soumraku, kde se každé neostré světlo mění v kouli bokeh.
Rovina ostrosti je rovina, ne bod
Objektiv dokáže do přesného ostření dostat vždy jen jednu vzdálenost. Světlo z bodu v této vzdálenosti vychází ze zadní strany objektivu jako kužel, který se zužuje do bodu přesně na snímači. Světlo z čehokoli bližšího nebo vzdálenějšího se zužuje do bodu před snímačem nebo za ním, takže když dorazí ke sklu, už se zase rozevřelo v malý disk. Přesně to vykresluje zářící mřížka na lavici: ne neostrou zónu, ale jednu plochou rovinu, která scénou prořezává tam, kam ji dá zaostřovací kroužek. Všechno v té rovině je bod. Všechno mimo ni je disk a ten roste, čím dál od roviny leží, a to v obou směrech.
Proč je ostrá zóna zblízka tak tenká a jak ji clona otevře
Zaostřete na borovici ve 37 cm, nastavte clonu f/2 a zóna, která se ještě jeví jako přijatelně ostrá, sahá zhruba od 36,7 cm do 37,3 cm: je hluboká sotva půl centimetru. Zacloňte na f/5.6 a vyroste na zhruba 36,3 až 37,8 cm, asi 15 mm. Zacloňte ještě víc na f/16 a natáhne se na asi 34,9 až 39,3 cm, téměř 44 mm, osmkrát víc než zóna při f/2 ze stejného místa. To je celý trik zaclonění u makrosnímku nebo produktového focení: objektiv se nezměnil, jen šířka kužele světla, který propouští, a užší kužel snese víc vzdálenosti na obě strany od roviny, než jeho disk naroste natolik, že si ho všimnete.
Vzdálenost odvede stejnou práci, aniž byste sáhli na clonu. Posuňte bod ostření na štít v 95 cm a i při f/2 je ostrá zóna hluboká asi 4 cm, zhruba sedmkrát víc než stejné f/2 ve 37 cm. Nic tak blízko objektivu se nikdy nebude chovat jako něco ve vzdálenosti 95 cm, ať zvolíte jakoukoli clonu.
Použijte obojí najednou a změna je dramatická. Zaostřete na štít v 95 cm, zacloňte na f/16 a ostrá zóna sahá zhruba od 81 cm do 114 cm, hluboká zhruba 32 cm: skoro šedesátkrát víc než půl centimetru, od kterého jste začínali ve 37 cm a f/2. Na lavici se tenká skleněná tabule rozšíří v hlubokou kostku kolem hory.
Co znamená „dost ostré“
Hloubka ostrosti není ve skutečnosti hranice, je to úsudek vyjádřený číslem. Tato lavice považuje disk za přijatelně ostrý, jakmile je menší než kružnice nejasnosti snímače, zde brané jako standardní úhlopříčka full frame 43,27 mm děleno 1500, tedy asi 0,029 mm na samotném snímači. Je to tatáž konvence, kterou používá Kalkulačka hloubky ostrosti, takže se oba nástroje nikdy nerozcházejí v tom, kde zóna končí.
Ten úsudek můžete sledovat přímo na lavici. Zaostřete na borovici při f/2 a štít, který leží o 58 cm dál, dopadne na snímač jako disk široký asi 2,4 mm, zhruba 6,6% šířky záběru: dost neostrý, aby na první pohled působil jako rozostřené pozadí. Zacloňte na f/16 beze změny ostření a stejný štít se zmenší na asi 0,3 mm, pod 1% šířky záběru. To je pořád desetinásobek kružnice nejasnosti, takže ho lavice stále drží mimo ostrou zónu: jasná hora místo šmouhy, ale viditelně měkčí než borovice.
Proč je nos ostrý a oko měkké
Přepněte scénu na Portrét a objektiv míří na psa, dost blízko, aby vyplnil záběr: špička nosu ve 45 cm, blízké oko v 50 cm, vzdálené oko v 53 cm. Na takovou vzdálenost nemá objektiv 50 mm při f/2 skoro nic navíc. Zaostřete na blízké oko a ostrá zóna sahá zhruba od 49,5 cm do 50,5 cm: je hluboká asi centimetr, na obličeji hlubokém 8 cm od špičky nosu ke vzdálenému oku.
Nos je nejbližší a nejvýraznější věc v záběru, takže se na něj snadno trefí ostření. Zaostřete na nos a ostrá zóna leží zhruba od 44,6 cm do 45,4 cm, pod centimetrem, a obě oči jsou za ní. Blízké oko dopadá na snímač jako disk široký asi 0,31 mm, téměř jedenáctkrát víc než kružnice nejasnosti 0,029 mm, a vzdálené oko jako disk 0,47 mm, šestnáctkrát víc: ostrý nos a dvě měkké oči, a oči jsou první, na co se každý podívá. Ni f/16 to nezachrání: s ostřením nechaným na nosu končí zóna zhruba na 48,6 cm, stále před blízkým okem.
Zaostřete na oko a obrázek se otočí. Blízké oko se stane bodem a nos, 5 cm před ním, se stane diskem 0,31 mm. Vzdálené oko, o 3 cm dál, dopadá při f/2 stále jako disk 0,16 mm, víc než pětkrát víc než kružnice nejasnosti, takže jedno oko je ostré a druhé jen skoro. To je obvykle lepší fotografie: měkký nos působí jako hloubka, měkké oko jako chyba. Abyste dostali obě oči, zaostřete mezi ně na 51,5 cm a zacloňte na f/5.6: ostrá zóna teď sahá od 50 cm do asi 53,1 cm, je hluboká 3,1 cm, obě oči leží uvnitř (blízké jen taktak) a nos zůstává měkkým diskem 0,14 mm. Samotné zaclonění nestačí: při f/5.6 s ostřením stále na blízkém oku končí zóna zhruba na 51,5 cm, před vzdáleným okem. Zblízka je důležitější, kam ostrou zónu umístíte, než jak hlubokou ji uděláte.
Ukázat na lavici: rovina ostrosti na špičce nosu, obě oči za ní.
Odkud se bere bokeh
Bokeh je tentýž disk, jen se lépe vidí. Každý bod světla, který neleží v rovině ostrosti, dopadne na snímač jako disk a malé jasné světlo na tmavém pozadí ten disk nejde přehlédnout. Přepněte scénu na Přístav, přístav za soumraku, a zaostřete na loď ve 40 cm při f/2: lampa v 70 cm, 30 cm za rovinou, dopadá jako disk široký asi 1,5 mm, přes 4% šířky záběru, a světlo tak daleko jako kupole ve 110 cm jako disk 2,3 mm, přes 6%. To je rozdíl mezi bodem světla a koulí světla.
Velikost disku závisí na dvou věcech. První je, jak daleko světlo leží od roviny ostrosti. Zaostřete místo toho na lampu a lampa se scvrkne do bodu, světlo u kupole, nyní jen 40 cm za rovinou, se rozprostře jen na 0,7 mm a loď, 30 cm před ní, naroste na 1,4 mm. Druhá je clona. Disk je malý obraz otvoru, kterým světlo prošlo, takže se mění s tímto otvorem: s ostřením zpět na lodi zacloňte na f/16 a otvor je osmkrát užší než při f/2, a stejně tak disk lampy: asi 0,19 mm, kolem půl procenta šířky záběru. Už to není koule, jen odlesk, a pořád to není ostré: 0,19 mm je víc než šestinásobek kružnice nejasnosti, takže lavice lampu stále počítá mimo ostrou zónu.
I tvar pochází z clony. Kulatý otvor dělá kulaté disky; clona z přímých lamel dělá mnohoúhelník s jednou stranou na lamelu. Objektiv na lavici jich má sedm, takže jeho disky jsou při plně otevřené cloně téměř kulaté a při zacloňování se stávají sedmiúhelníky.
Ukázat na lavici: matnice zaostřená na loď při f/2, světla přístavu za ní proměněná v disky.
Ostřicí řada a skládání
Obrazovka uprostřed konzole drží pět snímků téže scény, zaostřených postupně hlouběji: 33 cm, 42 cm, 55 cm, 72 cm a 95 cm, každý pořízený při kterékoli cloně, kterou jste zvolili. Klikněte na snímek a objektiv se přeostří na tuto vzdálenost. To je ostřicí řada, sekvence, kterou makro nebo produktový fotograf opravdu fotí, když jedna clona nedokáže dostat celý motiv do ostré zóny, aniž by všechno stejně změkčila difrakce. Software pro skládání pak z každého snímku nechá jen nejostřejší oblast a sloučí je do jediného obrazu, který je ostrý zepředu dozadu tak, jak by to žádná jediná expozice sama nezvládla.
Odkud se skutečně berou nezaostřené snímky
Při skutečném focení málokdy selže matematika. Bod autofokusu se zachytí na plotě místo na obličeji za ním. Motiv se předkloní o ty dva nebo tři centimetry, které portrét na f/1.8 mezi zamčením ostření a spuštěním závěrky má. Tělo a objektiv se mírně neshodnou, kde jejich vlastní ostřicí motor považuje „zaostřeno“, a každý snímek dopadne o kousek před rovinu nebo za ni, kterou jste mysleli. Nic z toho se neprojeví jako rozmazaná fotka, kterou lze potom opravit, jen jako povedený snímek, který jste nedostali, vedle devíti téměř shodných, kde jste ho dostali.
Kolik světla projde
Clona je velikost otvoru, který lamely nechají otevřený. Fotografové ji měří v clonových číslech: jedna celá clona pustí přesně polovinu světla předchozí clony, nebo dvojnásobek světla následující. Clonová čísla vypadají rovnoměrně rozložená, f/2, f/2.8, f/4, f/5.6, f/8, f/11, f/16, ale světlo se mění s plochou otvoru, ne s jeho šířkou, takže klesá jako 1 děleno druhou mocninou clonového čísla. Zacloníte-li z f/2 na f/16, šest celých clon, světlo neklesne na šestinu ani osminu: klesne na 1/64. Sledujte matnici na konci lavice u snímače, zatímco zavíráte clonu, a to uvidíte: tentýž otvor, který rozšiřuje nebo zužuje ostrou zónu, rozhoduje i o tom, jak jasný je obraz na začátku, ještě než se o slovo přihlásí čas závěrky nebo ISO.
Čas závěrky a pohyblivá štěrbina
Čas závěrky je doba, po kterou smí snímač sbírat světlo. Posuňte posuvník závěrky doprava a obraz na matnici zesvětlá, o clonu při každém zdvojnásobení času, a cokoli se hýbe, se začne rozmazávat, živě, ještě než jste cokoli vyfotili. Stiskněte Fotit a štěrbinová závěrka lavice poběží zpomaleně, abyste viděli, jak pracuje: dvě lamely přejíždějí záběr, jedna ho otevírá a druhá se za ní žene, aby ho zase zavřela. Při čase delším než 1/250 s, což je synchronizační čas blesku, první lamela dokončí přejezd dřív, než se druhá rozjede. Při kratším čase obě jedou spolu jako úzká štěrbina a skenují světlo napříč záběrem místo toho, aby ho otevřely naráz.
Dokud je závěrka otevřená, scéna se dál hýbe a lavice vykresluje celou expozici, ne jediný okamžik, takže cokoli se pohnulo, se rozmaže: vrtící ocas psa, mávnutí ptačích křídel, racek přelétající přístav. Držíte-li fotoaparát v ruce, přidá se druhý druh neostrosti, chvění příliš malé, aby si ho oko všimlo, ale dost velké, aby změkčilo fotku, čím déle je závěrka otevřená. Pravidlo palce je zhruba jedna lomeno ohniskovou vzdáleností, asi 1/50 s pro objektiv 50 mm na lavici. Focus Lab tomu dává trochu vůle, takže chvění začíná být vidět na 1/40 s a pomaleji. Zapněte přepínač Stativ a zmizí, zůstane jen to, co dělá samotný motiv.
ISO: zvyšuje se hlasitost, ne světlo
Clona i čas závěrky řídí, kolik světla se skutečně dostane na snímač. ISO ne: přichází až potom a zesiluje signál, který snímač už nasbíral, stejně jako zesílení hlasitosti tiché nahrávky nepřidá nic, co tam předtím nebylo. Zvyšte ISO a fotka zesvětlá, ale roste i šum, zrno a tečkování na plochých místech fotky, protože zesilovač zesiluje signál složený z méně fotonů pro stejný jas. Na lavici je ten šum sotva vidět před ISO 3200 a zřetelný je kolem ISO 12800. ISO je poslední páka, kterou se táhne, užitečná, jakmile je clona otevřená, jak jen to jde, a závěrka tak pomalá, jak ji udržíte nebo jak dovolí motiv.
Expoziční trojúhelník a volič režimů fotoaparátu
Clona, čas závěrky a ISO tvoří expoziční trojúhelník: změníte-li jedno, musí se pro zachování stejného jasu přizpůsobit jedno z dalších dvou. Volič režimů na lavici zrcadlí skutečný fotoaparát. V M, manuálu, výchozím, nastavujete všechny tři sami a každá změna se hned projeví v obrazu. V A, prioritě clony, zvolíte clonu a fotoaparát dopočítá čas závěrky. V S, prioritě závěrky, zvolíte čas závěrky a fotoaparát dopočítá clonu. Expozimetr ukazuje, o kolik je výsledek mimo, od -3 EV, příliš tmavý, do +3, příliš světlý.
Kompromisy jsou skutečné, ne jen čísla. V portrétním pokoji osvětleném lampou při EV 7 a ISO 400 dává f/2 pohodlný čas 1/125 s. Zacloňte na f/16 kvůli hlubší ostré zóně a expozimetr teď chce 1/2 s, o šest clon pomaleji a daleko za hranicí, kterou ruka udrží. V manuálu se obraz prostě o šest clon ztmaví, dokud světlo nevrátíte; režim A by vám ten půlsekundový čas podal bez řečí. Řešením je stativ, nebo vrátit část těch clon přes ISO místo času závěrky. Údolí v odpoledním slunci takhle kouše zřídka: EV 14 nechá f/16 fotit stále na 1/60 s. Přístav za soumraku je EV 4 a otevírá se na ISO 1600: f/2 ještě zvládne ruční 1/60 s, f/5.6 klesne na 1/8 s a f/16 potřebuje celou sekundu, zase území stativu.
Často kladené otázky
Je to ta jediná vzdálenost od objektivu, která se na snímač promítá jako skutečný bod. Objektiv dokáže ostřit vždy jen na jednu vzdálenost, takže rovina ostrosti je tato vzdálenost rozprostřená naplocho přes celou scénu. Cokoli bližšího nebo vzdálenějšího dopadne na snímač jako malý disk, ne bod, a právě to měří hloubka ostrosti.
Protože skutečně ostrá je vždy jen rovina ostrosti. Všechno ostatní v záběru se vykresluje jako rozmazaný disk, jehož velikost roste se vzdáleností od té roviny, a dost malý disk zůstává pod rozlišovací schopností oka a stále vypadá ostře. Tato tolerance má jméno, kružnice nejasnosti, a z ní se skládá každý údaj o hloubce ostrosti.
Ne. Clona nikdy nehýbe rovinou ostrosti, to dělá jen zaostřovací kroužek. Clona mění, jak rychle disk roste, když se od té roviny vzdalujete: široká clona jako f/2 pustí tlustý kužel světla, takže disk roste rychle a ostrá zóna je tenká. Úzká clona jako f/16 pustí tenký kužel, takže disk roste pomalu a ostrá zóna je po obou stranách téže roviny mnohem hlubší.
Rovina ostrosti je jediná vzdálenost: jediné místo, na které je objektiv skutečně zaostřen. Hloubka ostrosti je rozsah vzdáleností před touto rovinou a za ní, jejichž rozmazaný disk je ještě dost malý, aby se dal označit za ostrý. Jedna rovina, jedno číslo; hloubka ostrosti, zóna vybudovaná kolem ní z clony, ohniskové vzdálenosti a toho, jak daleko je rovina sama.
Na oko. Zblízka je ostrá zóna drobná: u objektivu 50 mm při f/2 a oka 50 cm daleko je hluboká asi centimetr, takže zaostření na nos, o pár centimetrů blíž, nechá oči viditelně měkké. Zaostřete na nejbližší oko, a potřebujete-li ostrá obě oči, zaostřete mezi ně a trochu zacloňte: na portrétu ve Focus Lab to obě zajistí 51,5 cm při f/5.6.
Bokeh koule je rozmazaný disk neostrého světla. Roste se šířkou clony a se vzdáleností světla od roviny ostrosti, takže široká clona a světlo daleko za motivem dělají velké koule a zacloňování je zmenšuje k odlesku. Jeho tvar je tvar clony: kulatý, je-li clona plně otevřená, a mnohoúhelník s jednou stranou na lamelu, když ji přímé lamely zavírají.
Objektiv láme světlo, které prochází jedním bodem poblíž jeho středu, takže paprsek vycházející z horní části scény skončí v dolní části obrazu a paprsek zleva vpravo. Tak objektiv prostě vytváří obraz, na matnici, na filmu i na digitálním snímači. Hledáček fotoaparátu nebo náhled na obrazovce ho pak obrátí zpět správně za vás, buď opticky zrcadlem a pentaprismatem, nebo softwarově.
Clona, čas závěrky a ISO společně určují, jak je fotka jasná: expoziční trojúhelník. Změňte jedno a pro zachování stejného jasu se musí jedno z dalších dvou přizpůsobit. Otevřete clonu, zpomalte závěrku nebo zvyšte ISO a fotka zesvětlá; zavřete clonu, zrychlete závěrku nebo snižte ISO a ztmavne.
Menší clona, vyšší clonové číslo, je menší otvor a menší otvor pustí méně světla: zacloněním z f/2 na f/16 klesne světlo na 1/64. Aby výsledný jas zůstal stejný, musí snímač sbírat světlo déle, a proto režim priority clony zpomalí závěrku pokaždé, když clonu zavřete. V portrétním pokoji Focus Lab to znamená, že čas závěrky klesne z 1/125 s při f/2 na půl sekundy při f/16.
Jako pravidlo palce zhruba jedna lomeno ohniskovou vzdáleností: asi 1/50 s pro objektiv 50 mm. Focus Lab tomu dává trochu vůle, takže chvění z ruky začíná být vidět na 1/40 s a pomaleji. Stativ to chvění odstraní úplně, a proto vám Focus Lab dovolí jeden před focením zapnout.
Ano. ISO zesiluje signál, který snímač už nasbíral, místo aby sbíralo víc světla, takže stejné zesílení, které fotku zesvětlí, zesílí i šum, zrno a tečkování viditelné na plochých místech. Ve Focus Lab je ten šum sotva vidět pod ISO 3200 a zřetelně viditelný kolem ISO 12800.
Jsou to expoziční režimy. M je manuál, výchozí ve Focus Lab: clonu, čas závěrky a ISO nastavujete sami. A je priorita clony: zvolíte clonu a fotoaparát dopočítá odpovídající čas závěrky. S je priorita závěrky: zvolíte čas závěrky a fotoaparát dopočítá clonu. Expozimetr ukazuje, jak daleko je výsledek od správné expozice, od -3 EV do +3.
Ano. Bez registrace, bez účtu a vše na lavici běží ve vašem prohlížeči.
A pak nechte imagic najít snímky, které opravdu padly do roviny
imagic hodnotí každou fotku focení podle ostrosti, expozice, šumu, kompozice a detailu, lokálně ve vašem počítači, nic se nenahrává, a z každé série automaticky vybere nejostřejší snímek. Bezplatná zkušební verze s 500 exporty, bez nutnosti karty.