Na čem hloubka ostrosti ve skutečnosti závisí
Na čtyřech věcech a jen čtyřech: ohniskové vzdálenosti objektivu, nastavené cloně, vzdálenosti objektu od fotoaparátu a velikosti snímače. Všechno ostatní, o čem se na internetu diskutuje, je jedna z těch čtyř v převleku. Nástroj výše vám umožňuje měnit každou zvlášť, což je nejrychlejší cesta k intuici, protože vztahy nejsou lineární a čtení o nich se málokdy vryje do paměti.
Dvě z nich dominují. Vzdálenost je zdaleka nejsilnější páka: hloubka ostrosti roste zhruba s druhou mocninou vzdálenosti objektu, takže ustoupení o dva metry udělá mnohem víc než přiclonění o jednu clonu. Ohnisková vzdálenost je druhá, působí opačně a také zhruba na druhou. Clona působí lineárně, a proto přiclonění z f/2 na f/2.8 působí slabě ve srovnání s prostým krokem dozadu.
Velikost snímače: spor vyřešen
Tohle je spor, který nikdy neumře, a oba tábory mají napůl pravdu. Při stejné ohniskové vzdálenosti a cloně velikost snímače hloubku ostrosti vůbec nemění: objektiv 50mm f/2 promítá stejný kruh obrazu bez ohledu na to, co za něj dáte. Menší snímač jen ořízne část tohoto kruhu.
Jenže takhle nikdo nefotí. Fotíte na určitý záběr, a abyste na menším snímači udrželi stejný záběr, buď se přiblížíte, nebo nasadíte kratší objektiv, a obojí hloubku ostrosti zvětšuje. To je skutečný praktický efekt a odpovídá zhruba jedné cloně na každý stupeň crop faktoru: Micro Four Thirds při f/2.8 dává zhruba stejnou hloubku ostrosti jako full frame při f/5.6 pro stejný záběr. Nastavte volič formátu na dvě různé velikosti, upravte ohniskovou vzdálenost podle záběru a čísla to ukážou přímo.
Kruh rozptylu a proč se kalkulačky liší
Hloubka ostrosti není fyzická hranice. Opravdu ostrá je vždy jen jedna rovina; všechno ostatní je nějak rozostřeno a „dost ostré“ je věc úsudku. Tento úsudek je zakódován v kruhu rozptylu: největší skvrna rozostření, která se ještě jeví jako bod. Tento nástroj používá standardní úhlopříčku snímače vydělenou 1500, což dává asi 0.029mm na full frame. Focus Lab ukazuje tutéž rovinu a její kotouče rozostření ve 3D, na rozříznutém objektivu, takže to můžete sledovat.
Ta konvence předpokládá tisk prohlížený z rozumné vzdálenosti. Pokud běžně kontrolujete soubory při 100% na 32palcovém monitoru nebo tisknete na šířku dva metry, je vaše skutečná tolerance přísnější a skutečná hloubka ostrosti menší, než kterákoli kalkulačka uvádí. Stojí za to to vědět dřív, než uvěříte hyperfokální hodnotě pro krajinu, kterou chcete tisknout velkou: zaostřit o něco hlouběji do scény, než hyperfokální údaj naznačuje, je standardní pojistka.
Hyperfokální vzdálenost bez zničení záběru
Zaostřete na hyperfokální vzdálenost a vše od její poloviny do nekonečna padne do hloubky ostrosti. Je to klasická krajinářská technika a nástroj vypisuje hodnotu pro každé nastavení. Dvě upozornění. Za prvé, na hyperfokální vzdálenosti je nekonečno sotva přijatelné, takže vzdálené hory nebudou ostré. Za druhé, celé to stojí na předpokladu kruhu rozptylu. U krajiny, na které vám záleží, zaostřete o třetinu za hyperfokální hodnotu, nebo použijte bracketing zaostření a snímky spojte.
Často kladené otázky
Úhlopříčka snímače vydělená 1500, standardní konvence: asi 0.029mm pro full frame, 0.019mm pro APS-C, 0.015mm pro Micro Four Thirds. Pokud tisknete velmi velké formáty nebo kontrolujete při 100%, je vaše skutečná tolerance přísnější a skutečná hloubka ostrosti menší, než je zobrazeno.
Při stejné ohniskové vzdálenosti a cloně ne. Ale abyste na menším snímači udrželi stejný záběr, přiblížíte se nebo půjdete širší, a právě to hloubku ostrosti zvětšuje. V praxi je to asi jedna clona hloubky ostrosti navíc na každý stupeň crop faktoru.
Díváte se na skutečnou fotografii, jednu z našich, ne na její kresbu. Kruh rozostření se počítá pro vzdálenost vašeho pozadí a vyjadřuje se jako zlomek šířky záběru. Plocha za objektem je rozostřena přesně o tuto hodnotu, takže relativní rozostření je věrné: zdvojnásobíte číslo rozostření a obraz změkne dvakrát. Vystřižený objekt se škáluje ze stejného výpočtu, takže se záběr řídí i ohniskovou vzdáleností a vzdáleností, a samotné pozadí se zvětšuje podle ohniskové vzdálenosti, tak jak dlouhý objektiv skutečně přitáhne vzdálenou zeď za objekt, zatímco širokoúhlý ji odsune. Není to emulace bokeh konkrétního objektivu, které závisí na počtu lamel a optickém řešení, a záře světel je aproximace toho, jak rozostření zvětšuje jasné body, ne fyzikální simulace.
Sám o sobě ne, a je to nejopakovanější omyl v radách o fotografování. Perspektiva, tedy jak velké jsou blízké části obličeje ve srovnání se vzdálenými, je dána jedinou věcí: jak daleko je fotoaparát od objektu. Objektiv 24mm a objektiv 200mm použité ze stejného místa zachytí přesně stejný tvar; širokoúhlý jen zahrne víc okolí. Širokoúhlé objektivy mají tu pověst proto, že musíte jít blízko, abyste jimi vyplnili záběr, a škodu napáchá právě to chození. Nastavte výše Záběr na Pevný záběr a táhněte ohniskovou vzdálenost: nástroj sám posune fotoaparát, aby kozu udržel stejně velkou, a uvidíte, jak se čumák při přiblížení zvětšuje a při ústupu zplošťuje. Nechte Pevný fotoaparát a stejné tažení jen ořezává, což je poctivá odpověď na to, co dělá zoomový kroužek.
Uváděné ohniskové vzdálenosti jsou nominální a mnoho objektivů při zaostřování mění zorný úhel (focus breathing), tedy skutečná ohnisková vzdálenost se při zaostření nablízko zkracuje. Makroobjektivy to dělají výrazně. Berte údaje jako přesné pro uvedenou ohniskovou vzdálenost a u práce zblízka počítejte s odchylkami.
Pak vytřiďte focení, aniž byste otevřeli Lightroom
Jakmile jsou snímky na kartě, imagic lokálně na vašem počítači ohodnotí ostrost a výraz na tisících souborů RAW, nic se nenahrává, a předá vám povedené snímky. Bezplatná zkušební verze s 500 exporty, karta není potřeba.